NA SKOK DO VYSOKÝCH TATER – 3 DOLINY, 2 SEDLA, 1 VRCHOL

Dvoudenní přechody mají pro mě své kouzlo. Jsou takové maximum v minimu. Fyzicky se vyřádím, mentálně si odpočinu, přespím v přírodě a s lehkým batohem toho i dost stihnu. Tentokrát jsem výběr trasy nechal na přítelkyni Míši, ve Vysokých Tatrách je totiž mnohem více doma než já. Jak vám zní třiceti kilometrový okruh pod vrcholky Gerlachu a Lomničáku s chatou pro případné přespání, nebo polívku přesně uprostřed? Mě sakra dobře.

přispěl David Czempka

Kam se jede

Vysoké Tatry – Naše trasa nás šikovně provedla přes tři významné doliny. Velickou, Velkou studenou a Malou studenou dolinu. Prošli jsme si taky náročnější sedlo Prielom a Priečne sedlo. Nejvyšší vrcholem přechodu byla Východná Vysoká s nadmořskou výškou 2428 m.n.m..

Náš příběh

Takticky vyrážíme už v pátek. I když na víkend nehlásí ukázkové počasí, je nám jasné, že Vysoké Tatry budou přetékat turisty. V 7:40 nasedáme na vlak. Startujeme v Třinci, takže do Popradu to máme kousek. V Žilině přesedáme na vlak s originálním jménem HORALKY SEDITA (jako ty oplatky). Už při nástupu zjišťujeme, že náš nápad nebyl ani zdaleka tak originální, jak jsme si mysleli. Vlak o deseti vagónech plný výletníků praská ve svárech a dvou hodinovou cestu si dáváme na stojáka s hlavou přitisknutou na skle. Konečně ale míříme do hor, nevadí nám to.

Náš nápad nebyl ani zdaleka tak originální, jak jsme si mysleli.

Po příjezdu do Popradu hned přesedáme na TEŽ (Tatranskou elektrickou železnici), se kterou se dostaneme až na začátek turistické stezky do Tatranské Polianky. Kocháme se výhledem na Tatry a libujeme si, jak nám to vše vychází podle plánu. Po deseti minutách ve stanici Pod lesom nás až z tranzu vytrhuje zpráva šířící se mezi lidmi. Ve stanici Starý Smokovec prý došlo ke srážce vlakové soupravy s osobním automobilem. Odhadované zdržení je 45 minut. Házíme na sebe úšklebný pohled a shodujeme se, že nemá smysl čekat, nejeli jsme sem sedět.

Nahazujeme batoh a trochu nečekaně měníme svůj výchozí bod.

Ve Starém Smokovci dokupujeme sladkosti, těch totiž není nikdy dost. S energetickým výdajem, který na podobných túrách máte, si můžete bez výčitek dovolit sníst prakticky cokoliv v libovolném množství, což si osobně dost užívám.

.

Borovicovým lesem stoupáme po žluté stezce k našemu prvnímu záchytnému bodu, kterým je našlapaný horský hotel Sliezsky dom. Odhadovaný čas na turistickém rozcestníku zkracujeme téměř o polovinu. Přichází čas na naši první a velice oblíbenou horskou svačinu – uvařená domácí vejce. Jsou chutná, výživná a pokud není šílené horko, ve skořápce vydrží 2-3 dny.

Sliezsky dom a Velické pleso.

Po chvilce sezení vytahujeme i péřovky a děkuji Míši, že mě zase donutila vzít se nějaké oblečení navíc. Předchozí den ve 30°C vedrech mi to připadalo jako šílená zbytečnost, teď jsem fakt vděčný. Studený vítr valící se údolím, ve kterém se ještě místy vyskytuje sníh, holt udělá svoje.

.
Dlouho se nezdržujeme. Na provoněných záchodech doplňujeme vodu a míříme dál. Cestou přes Velickou dolinu na Polský hreben už potkáváme minimum lidí. Stezka je těsně pod hřebenem doplněna několika řetězy, které se ale místy spíše pletou pod nohy, než aby napomáhaly k překonání terénu.

Výhled na Zamrznuté pleso.

Poslední vertikálka a jsme na vrcholu Východné Vysoké, ze kterého jsou jedny z nejlepších výhledů na celé Vysoké Tatry. Bohužel ale ne dnes. Husté mraky nám alespoň na chvíli odkrývají Velkou studenou dolinu, která je naším dalším cílem.

Velká studená dolina se Zbojnickou chatou.

Dolů a zase nahoru, škrábeme se přes sedlo Prielom. Náročnější terén si ale užíváme. Lehké batohy nás v ničem neomezují, což se v tomhle terénu fakt hodí. Blíží se večer, a tak si v menším horské pramenu dáváme rychlou ledovou sprchu.

.
Po pár kilometrech docházíme na Zbojnickou chatu. Naštěstí vaří až do 21:00, takže ještě stíháme poctivou česnekačku. Chata je překvapivě celkem prázdná, nakonec ale stejně volíme venkovní bivak.

Čas na sprchu a hledání bivakovacího místa.

Za tmy jdeme kousek po žluté stezce, kterou budeme pokračovat další den. Na optimálním místě, které nikomu neškodí, a zároveň nejsme na ráně, rozkládám tarp a dáváme rychlý snack před spaním ve formě krekrů. Přístřešek ještě trochu vylepšujeme kameny proti větru, který si nedává pokoj. Pohybem se zároveň pěkně zahřejeme a naše péřové spacáky si vytopíme raz dva.

.
Zhruba kolem čtvrté ráno mě budí Míša. Začíná pršet a mně trčí nohy od kolen dolů ven z tarpu. V průběhu noci jsem totiž vycouval na nafukovačce po tyveku (podlážce) ven. Stačí trochu svažitý terén a už se jezdí. Což mi alespoň připomíná, že už jsem si na něj měl dávno vymyslet protiskluzovou úpravu. Zalézám dovnitř a po chvíli usínám.
I přes hodinový déšť jsme se k mému překvapení v malém 190 gramovém tarpu, který rozhodně není dělaný pro dva, slušně vyspali.

Spaní pod 190 gramovým tarpem.

Po vydatné snídani pokračujeme. Procházíme krátkou sněhovou pasáží a dereme se do Priečného sedla. Cestou potkáváme skupinku čtyřicátníků, která doprovází 75 letého pána. Ten nás hned upozorňuje, že jdeme zakázanou trasou. Díváme se na sebe a nechápeme. Kolegové ho ale opravují, už od roku 2013 je povoleno trasu procházet v obou směrech, jak z Malé do Velké studené doliny, tak naopak. Většina lidí volí cestu opačnou, než kterou razíme my. Úsek s řetězy se nachází na straně Malé studené doliny a jednodušeji se překonává směrem nahoru. I když patří k technicky nejnáročnějším turistickým úsekům Vysokých Tater, nepřišel nám ani s batohy nijak problematický. Umím si ale představit, že kdyby byl terén mokrý a museli bychom se vyhýbat lidem v opačném směru, bylo by to větší vzrůšo.

Řetězy cestou dolů z Pričneho sedla do Malé studené doliny.

Po pár dalších kilometrech už sedíme na verandě Téryho chaty a chroupeme sušenky. Akorát včas, zrovna přišla horská sprška.

Téryho chata.

Po cestě dolů k Zamkovského chatě se musíme vyhýbat davům turistů, jak v opačném, tak v našem směru. Na úzké stezce nic příjemného. Zase prší, tak jen v rychlosti míjíme působivý Obrovský vodopád.

.
Naše cesta končí ve Starém Smokovci, kde uzavíráme okruh. Po desetiminutovém boji s automatem na jízdenky vyhráváme, můžeme jet legálně. Nasedáme do vagónu TEŽ a necháváme se odvézt do Popradu. Po chvíli k nám přisedá vysmátá Němka, která zahajuje konverzaci slovy: ‘‘Hey guys, you look like Ultralight hikers, what do you do here?‘‘. Prozradily nás menší batohy, trailové boty nebo svižnější tempo? S úsměvem popisujeme náš výlet a vyměňujeme si zážitky. Slečna šla nedávno dokonce část amerického Pacific Crest Trailu. Teď míří z hor do Popradu zregenerovat, pak zase zpátky na 5 denní přechod.

.
V Popradu už jen přesedáme na vlak do Třince. Po cestě podřimujeme, přemítáme a zase si říkáme, že tyhle výlety bychom mohli podnikat častěji.