Přírodní památka Bílá skála u Jamolic

Kam se jede

• Přírodní památka Bílá skála u Jamolic se nachází u obce Jamolice a je považována za dominantu údolí řeky Jihlavy. Území má rozlohu 1,68 hektarů – v roce 1998 bylo místo vyhlášeno přírodní památkou. Na území se vyskytují vzácní i chránění živočichové a rostliny – například vzácný druh píďalky šedokřídlec rozchodníkový.

Zajímavosti a doporučení z místa

• Zřícenina hradu Templštejn byla na konci 13. století postavena řádem Templářských rytířů – od nich je odvozen název hradu. Jedná se o jeden z mála hradů, které na území Moravy založili právě templáři. Z hradního komplexu se dnes dochovaly zbytky paláce, část opevnění, brána a studna.

• Přírodní rezervace Velká skála v zákrutech řeky Jihlavy s několika dominantními skalisy věžovitého charkteru, ležící z větší části na území obce Lhánice. Podobně jako Bílá skála je toto území bohaté na výskyt vzácných i chráněných druhů rostlin a živočichů. Území má rozlohu 57,42 hektarů. V roce 2000 bylo místo vyhlášeno přírodní rezervací. 

Můj příběh

VE Mohelno a hadcová step
Autem jsem dorazil před největší dominantu této části země v podobě JE Dukovany a společně s Nakoušem jsme vyrazili na zříceninu hradu Rabštejn, nebo alespoň toho, co z něj zbylo v podobě několika kousků zdiva. Po kochačce na brutálně upuštěnou vodní nádrž z vyhlídky na Skryjský mlýn jsme vyrazili po červené na hráz Mohelenské přehrady. V té chvíli bylo “ošklivé” počasí ta tam – zase jim ta předpověď krapet nevyšla. Na druhou stranu jen dobře – vyhlídky na nádhernou hadcovu step i navazující části údolí Jihlavy až pod Templák byly liduprázdné a tak si člověk mohl místní přírodu užívat téměř nerušeně.

.

Skalní vyhlídky a Templštejn / Templštýn / Templák
V průběhu putování po skalních vyhlídkách, kterých je po levé straně toku řeky v části PR Velká skála požehnaně (a přesto každá jiná a unikátní), se ke mě přidali Peťan s Lenkou a společně jsme vyrazili ke zřícenině hradu Templštejn (někde se uvádí Templštýn a já osobně mu neřeknu jinak, než Templák). Po krátkém pokochání se výhledy, které se ale už s blížícím se večerem zamračily, jsme vyrazili na závěrečnou etapu dnešní cesty.

.

Nevěřte slepě mapám
Cesta na mapě vypadala jednoduše – na další odbočce za křižovatkou s bodem záchrany ZN006 se dáme doprava a na další odbočce doleva. Pokud bychom odbočku minuli, ještě jedna odbočka bude následovat, nemá se tedy co pokazit. Došli jsme do místa první odbočky a ejhle – pokud tu vůbec někdy existovala, pár (desítek) let už není využívaná a její umístění lze vyčíst jen při opravdu velké představivosti a snaze si namlouvat “tady to vypadá nejméně zarostle, tak možná tady”. Co dál? Peťan navrhuje se vrátit a jít na Bílou skálu podél lesa. Já namítám, že kousek dál je další odbočka. Nakonec tedy jdeme dál a cesta se zde skutečně rozděluje a jedna z nich zatáčí do lesa přesně tím směrem, kterým se potřebujeme vydat. Tedy alespoň následujících 100 m, než dojdeme k absolutně zarostlé džungli. Co dál? Cesta tu skutečně rovněž kdysi byla, tak se porostem začneme prodírat v její původní trase než dojdeme k zatáčce, kde se cesta skutečně ztrácí definitivně ve změti ostružiní a kopřiv o výšce člověka.

Někdo si může říct – proč se vy citlivky držíte tak slepě cest a nevydáte se prostě lesem směrem, kterým potřebujete? Mno, tak jako ta cesta, zarostlá ostružiním do pasu, kopřivami a zaházená větvemi, vypadá pochopitelně i celý zbytek lesa. V kombinaci s blížícím se večerem a stoupáním do kopce (chceme na vyhlídku a jsme “pod ní”) to nevypadá tak jednoduše. Nakonec ale přecejen z cesty scházíme a prodíráme se lesem. Volíme cestičky od zvěře, které ne vždy vedou ideálním směrem, kudy potřebujeme, je na nich několik set klošů, které na nás pořádají nálety, ale jsou to nejschůdnější úseky touto džunglí. Poškrábaní (i proto se doporučuje do lesa nosit dlouhé nohavice, což zas a znovu zjišťuji rozedřenými lýtky), zpocení ale šťastní, že jsme se našli, vylezeme na lesní cestu kousek od vyhlídky a vydáváme se na místo, kde strávíme noc.

.
Bílá skála
Po příchodu na místo se kocháme výhledem – nebe se trošku protrhalo a zapadající slunce rozehrálo barevnou show, takže se nemůžeme nabažit té přírodní scenérie, která se před námi rozprostírá. Ze všech dnešních výhledů je tento rozhodně nejhezčí a pokud jste zde ještě nebyli, určitě sem zavítejte.

Na posezení pár metrů od vyhlídky si děláme večeři a stavíme si přístřešky – Peťan s Lenkou hamaky a já si z tarpu postavím stan. Zanedlouho po setmění zalehnem a spíme nerušeně až do rána.

Po snídani se s Nakoušem už solo vydáváme na závěrečnou část vandru – severně od Dukovan zpět k Rabštejnu. Na cestu nám už slunce nesvítí, nebe je definitivně zavřené neprostupnou bariérou mračen. To nám ale nevadí – takové počasí je na vandry nejideálnější – člověk se nezpotí už jen při pomyšlení na pohyb ve třicetistupňové výhni a krajina je kompletně vylidněná. Pohled na chladící věže JE zároveň v takové atmosféře vypadá opravdu zajímavě. Od zříceniny je to už jen co by kamenem dohodil k autu, které u nyní prázdné silnice, kterou předchozí den lemovaly desítky aut, vypadá, jako by ho tam někdo zapomněl. Spokojení sedáme do auta a frčíme domů – výbava otestována, pár much bude ještě potřeba vychytat, ale jedno vím jistě – ultralight backpacking si mne definitivně získal.