Přírodní rezervace Bílý kříž

Konečně teplo
Po měsíci pořádných mrazů se konečně oteplilo a jelikož noha, kterou jsem si před několika týdny velice pěkně narazil při lehkomyslném pokusu o bikepacking po namrznuté silnici, přestala bolet, bylo načase se zase vyvětrat na nějaké víkendovce.

A jelikož jsem se kochal krásami neznámé vyhlídky na návrativší řeku Dyji na Moravu naposledy před rokem, ani jsem moc nepřemýšlel o lokalitě a vsadil na jistotu v podobě opáčka. Sbalil jsem si pár nezbytností na přežití noci v teplotách kolem nuly, připnul si psího parťáka v podobě Nakouše a vyrazili jsme odpoledne vstříc “zárodku” Vranovské přehrady.

Auto jsem jako minule nechal na parkovišti v Uherčicích a vyrazil po tankodromu v podobě rozježděné cesty směřující mezi polemi k lesu, kde se nachází malinkatá přírodní rezervace Bílý kříž.

Grázlova vyhlídka a bahýnko
Grázlova vyhlídka je pro většinu turistů “zlatým hřebem” této lokality, poté se otočí a vracejí se ke svým autům. S Nakoušem jsme zde ale tentokrát v podstatě začínali. Pokochal jsem se výhledem na doznívající zimní krajinu, která každým dnem čím dál více prohrávala souboj s nadcházejícím jarem a začal přemýšlet, kudy se nejlépe a nejrychleji vydat k řece.

Samozřejmě – nejkratší cesta je ta nejpřímější, po strmé stráni, ve které stále zůstává pár shnilých dřevěných schodů jako memento doby, kdy zde bylo hlídané pohraniční pásmo. Minulý rok to šlo dolů jedna báseň, ale nyní jsem měl menší obavy – poslední týden roztálo velké množství sněhu a k tomu i lehce napršelo, takže vše bylo rozbahněné a překonávat v takových podmínkách 45° svah se jevilo jako rychlá poukázka na sádru.

Obavy se potvrdily hned po několika metrech, kde bylo zapotřebí překonat “hluché místo” mezi schody. Jak jsem došlápl na zem, tak jsem jel, dokud mne nezastavil pád vzad a strom v cestě. Chudák Nakouš, který se držel u nohy, jen tak tak uskočil. Při pádu jsem si narazil ruku tak, že jsem chvíli kontroloval, zda nemám zlomené zápěstí a zda budu vůbec moct pokračovat dál v cestě. Po chvilce jsem ruku od bahna rozhýbal a pomaličku vyrazil po dalších stupních dolů. Tu a tam se mnou na bahnitém podloží jela celá konstrukce schodů a než jsem dorazil dolů, nebudu lhát – ještě jsem s sebou dvakrát řízl. Nakouš se ale tentokrát již držel v uctivé vzdálenosti.

Studánka a vyhlídka
Noc nastoupila vcelku rychle, takže u studánky, která je za mostem na druhé straně řeky, jsme jen rychle doplnili vodu a filtrování si nechali až na potom. K vyhlídce jsme dorazili až za tmy, takže kochací fáze musela počkat do rána – pověsil jsem hamaku, uklohnili jsme si večeři a za poslouchání audioknihy jsme zapadli do hajan. V průběhu noci mne vzbudila silná ostrá bolest v zápěstí, na kterou jsem si dal Ibalgin a doufal, že bolest rychle přejde. Jen co se mi dá noha dokupy, tak si zruším ruku. Pecka.

Snídaně a návrat
Ráno jsem si dal docela načas – Nakouš byl podezřele v klidu a v pohodě si pochrupoval, takže jsem se z hamaky také zrovna nehnal ven na studený vzduch. Vyhlídka je mírně pod východním kopcem, takže i když už bylo světlo, Slunce si nás ještě nenašlo a ranní mlha v kombinaci se stínem kopce srážely teplotu vzduchu k bodu mrazu.

Ve chvíli, kdy se začaly první sluneční paprsky zařezávat do protějšího svahu jsem to už nevydržel a vyrazil si udělat ranní kafe a uvařit si něco ke snědku.

Ranní kafe v přírodě si vždy užívám – mám takový rituál, že ve chvíli, kdy si ho naliji do hrnku, zastaví se čas – najdu si nějaké pěkné místo, v tomto případě skalku, ze které je krásný výhled na řeku, a vychutnávám si tento horký nápoj do posledního hořkého doušku a sladké přírodní scenérie.

Cestou zpět jsem se stavil ještě na kontrolu finálky multiny, kterou jsem zde právě v souvislosti s vyhlídkou a nedalekou studánkou založil. Po kontrole logbooku jsem vyrazili svižným krokem zpět kolem studánky a pod Grázlovou vyhlídkou zpět k Uherčicím.