PULČÍNSKÉ SKÁLY

Nastalo jaro!
Příroda se probouzí, všechno se zelená a je prodloužený víkend. Tak šup šup. Ideální čas někam vycestovat. V páteční ráno jsme sbalily své životy naskočili do auta a vyrazili. Díky skvělému playlistu nám cesta sletěla jakoby nic a pokud mohu podotknout, devadesátky jsou sice stará hudba, ale dost dobrá hudba! Po příjezdu do Zděchova jsme nechali auto na parkovišti . Nechť i jeho čas odpočinku nastane. Jako správní sportovci jsme posilnily svá těla jablkem velikosti XXL – asi dovoz z Černobylu, hodily bágly na záda a vyrazili. Musím uznat, že vesnička ve které jsme zaparkovali, bylo takové to typické místo, kde se zastavil čas. Všude bylo ticho, naklizeno a spousta vtipných zahradních trpaslíků. Jen co jsme prošli vesnici a vkročili na lesní cestu, bylo jasné, že jsme v přírodě. Dýchla na nás ta čerstvá vůně přírody a věřte, že to se člověku hned šlape líp! 

Je potřeba si uvědomit
Pravidlo první: Žádný cíl neexistuje, protože když jste v přírodě, tak už jenom ta samotná cesta je cíl.

Pravidlo druhé: Nezapomeňte vzít parťáka, protože ve dvou se to vždycky líp táhne. A upřímně řečeno i ten stan a všechny ty věci je lepší rozdělit do dvou báglů.

Pravá beskydská divočina
Cesta do výšin Pulčinských byla opravdu kouzelná, až na ten pyl ve vzduchu, ale to je riziko povolání a přírodě neporučíš. Po cestě jsme se skoro vůbec nekoukali pod nohy, protože k vidění toho bylo spoustu. Během cesty se nám příroda měnila přímo před očima. Svou cestu jsme začínali v klasickém lese, ale jen co jsme překročily hranici přírodní rezervace Pulčín, dýchla na nás ta správná divoká příroda ve své celé kráse. Člověk si mezi těma vysokýma stromama opravdu připadal jako miniaturní bytost a tak to i bylo. Nikde nikdo, jen stromy a skály pokryté mechem. A nemějte obavy, lesní zvířectvo se nás bojí mnohem víc, takže pokud jim nebudeme sahat na jejich rodiny, pak i oni vás nechají napokoji.
Po cestě jsme vylezli i na zdejší nejvyšší skálu, ze které byl nádherný výhled. To nesmíte vynechat. Stihli jsme se i smočit v horském a pěkně studeném potůčku.

Tábořiště
Utábořili jsme to ve zdejším “kempu“, který není úplně typickým kempem. Je to veřejné tábořistě jako dělané pro mikrodobrodruhy. Nechybělo ohniště, suché WC unisex (ano muži a ženy dohromady) a tekoucí voda. Nevíme oficiálně, jestli byla pitná, ale naše těla jí zvládla. Podle informací ostatních táborníků, kteří zde chodí každoročně, je voda v pořádku. A teď je čas opéct buřta a dobít baterky na další den.

Tak co horolezče?
Druhý den ráno, hned po snídani, jsme vyrazili a cesta byla jasná. Zkusíme si vylézt skály z druhé stany. Cesta vedla skrz skaliska, strmě do kopce. Díky řetězů upevněných na skalách se šlo dobře a bezpečně. Po cestě zpátky jsme si ještě užívali poslední hodiny v divočině. Přes lesy jsme došli k trpaslíkům a přes trpaslíky zpátky k autu.

Jsem ráda, že jsme se rozhodli jak jsme se rozhodli. Víkend strávený v pulčinském ráji byla opravdu dobrá volba. Hlavy vyčištěné, svaly prokrvené a těla opálené. Tak hurá zpátky do reality. Nic se nemá přehánět a tímto výletem jsem se utvrdila v tom, že Česká příroda je krásná a je ještě rozhodně co objevovat.